Vodní pólistky klubu Stepp Praha drží titul mistryň světa z MS Masters 2017 a mistryň Evropy z ME Masters 2018. Tím však jejich úspěchy nekončí. V rozhovoru prozradily, jak tým funguje a jak se členkám daří skloubit rodinu se sportem.

Vodní pólo je v České republice poměrně netradiční sport. Co vás k volbě tohoto sportu vlastně vedlo?

Každá máme svůj příběh, jak jsme k pólu dostaly. Řada z nás závodně plavala, takže pólo bylo logickým vyústěním pro ty, které v patnácti letech ukončily závodní kariéru. Některé přišly k pólu přes rodiče nebo kamarádky. např. mě přivedla k pólu spolužačka na vysoké. Když mě lákala na trénink vodního póla, moc se mi nechtělo – říkala jsem si: „Pólisti? Ti ani neumí správně plavat, dělají krátké záběry.“

Pak jsem ale něco potřebovala a ona řekla, že to udělá výměnou za můj trénink. Tak jsem šla a zůstala dalších dvacet let. Vodní pólo je totiž zábavný a chytrý sport, který když jednou zkusíte, už nechcete přestat.

O tom nepochybuji. Z pohledu fanouška mi však přijde, že vodní pólo není vůbec jednoduché.

Pro pólo platí totéž co pro ostatní sportovní hry – vědět o sobě, přesně a včas si přihrát, hrát chytře a obětavě v útoku i v obraně. A k tomu samozřejmě technika v plavání, šlapání vody, házení a střelba a dost síly v osobních soubojích. 

Nové členky týmu musí být asi hodně zdatné. Zvlášť když vezmu v potaz, že hrajete na světové úrovni. 

Na světové úrovni hrajeme i proto, že jsme u póla vydržely dostatečně dlouho a soupeřky mezitím skončily (smích). Novým členkám stačí umět dobře plavat a chtít hrát. Jsme otevřený sportovní klub, takže žádné přijímačky nepořádáme. 

Já už jsem to trochu nakousla v předešlé otázce. Vy momentálně míříte na mistrovství světa Masters ve vodním pólu v Koreji. To ale není poprvé, co jste se na mistrovství dostaly. V roce 2017 jste mimo jiné získaly právě titul mistryň světa ve vodním pólu v kategorii 35+. Co vše je potřeba k tomu, aby se týmu dařilo tak, jako se daří vám?

Důležitá je souhra. My spolu po celou tu dobu hrajeme v podstatě v nezměněné sestavě. Prošly jsme si několika životními etapami a doufám, že nás jich ještě hodně čeká. Už jsme zasloužilé matky – máme dohromady třicet dětí, což je na třináct hráček vcelku dobré skóre. (smích) Známe svoje silné i slabé stránky, držíme při sobě nejen při hře, ale i mimo bazén. Navzájem se motivujeme k tréninkům, na které chodíme, i když jsme utahané z práce a péče o děti a domácnost – je totiž trapné nepřijít, když víte, že dalších dvanáct holek je na tom stejně, a taky jdou. (smích)

Takže jste si hodně blízké. V takovém kolektivu se musí hrát samo.

Máš pravdu. My už se známe tak dobře, že přesně víme, co který výraz obličeje znamená – např. „To mi jako nemůžeš nahrát, když jsem tam dvě hodiny volná?“ nebo „Já tě tam fakt neviděla – promiň.“ (smích) Ale pólo hrajeme z lásky ke sportu a jsme rády, že máme čas pro sebe. Třeba rivalita, ta už mezi námi dávno opadla. 

Zmínila jsi, že máte rodiny. Fandí vám? 

Velkou oporou jsou pro nás naši manželé, bez jejich tolerance a trpělivosti by to nešlo. Když máme zápasy nebo když vyjíždíme na turnaje mimo republiku (světové nebo evropské šampionáty), většinou mají na starost děti. Většina našich partnerů jsou také sportovci, tak mají pochopení a snad jsou i rádi, že máme svůj koníček a ještě jsme v něm úspěšné. 

Kromě manželů vás jistě podporují i ostatní, mimo jiné taky Zonky.

Ano máš pravdu. „Zonky dává lidem“ a my jsme moc vděčné, že jsme dostaly příležitost se zapojit do programu podporujícího sportovce. Nemáme sice fotbalové dresy – dost špatně by se nám v nich plavalo – ale když sundáme plavky, můžeme hrdě nosit trička se „Zonkáčem“.

Celé Zonky vám drží palce, ať se vám v Koreji i všude jinde daří.