Historie SK Kyselka, z.s., sahá až do poválečných let. Láska k fotbalu však ne vždy stačí na udržení týmu. Jaká úskalí přináší vedení fotbalového týmu v Kyselce, respektive v Radošově, kde má Kyselka domácí hřiště?

Co si budeme povídat. Každý sport něco stojí. I ten fotbal na vesnici, ve městě nebo třeba na pláži. Až když finance docházejí nebo jich není tolik, pak se teprve ukáže oddanost a láska týmu k fotbalu.

Tak to je myslím v Kyselce, o které si dnes povídám s jedním z hráčů klubu, Tomášem Doležalem, který mi ihned na začátku objasňuje, že Kyselka není jen fotbal dospělých.

A jsem tomu moc rád. Fotbal aktivně hraji od svých třinácti let a tím, že jsem vyrůstal na vesnici a neustále jsme do něčeho kopali, jsem si ho oblíbil natolik, že bez něj prostě nemohu být. (smích) Posledních pět let jsem si ke hře přibral i trénování našich žáčků. Fotbal na vesnici není jednoduché udržet, a podívám-li se, kolik fotbalových klubů za poslední rok dva zaniklo, nechci, aby se tohle stalo i nám.

A zde vstupujeme do příběhu my se Zonky. Jsem moc ráda, že jsme vám alespoň takto trochu mohli pomoct.

Trochu? Každá pomoc dobrá. O nabídce dresů od Zonky jsem se dozvěděl od kamaráda Franty Mžika, a jelikož jsme malý tým, kde se každá uspořená koruna počítá, tuto možnost jsme uvítali a společně s týmem Zonky jsme to dotáhli do úspěšného konce. Dresy využijeme pro naše žáčky. To je to, co nás teď se Zonky bude spojovat.

Když jsme u těch dětí, jaký vnímáš ty osobně rozdíl mezi nimi a dospělými na hřišti?

U žáčků miluji jejich nadšení. Svítí jim oči a mají nepopsatelnou radost ve tváři. Když se jim něco nepodaří, nevzdají se. Občas ale bojujeme s jejich leností. Děti musíte nadchnout, jinak nemáte šanci. Dlouhodobě. U dospělých se mi zase líbí kolektiv jako celek. Obzvlášť když se daří, je to super, když ne, nic se neděje, hrajeme pro radost a na žízeň. Často ale v týmu bojujeme s nedisciplinovaností. To mě kolikrát pěkně vytočí. Pak si ale připomenu, že nás všechny spojuje radost ze hry, a to je nejdůležitější.

A když má takto někdo, dítě i dospělý, radost ze hry a chtěl by se k vám přidat, jak probíhá takový nábor? Je přísný?

Strašně moc. (smích) U žáčků je to asi tak, že kdo přijde a má chuť trénovat a hrát, je vítán. Většinou to jsou děti z okolních vesnic, které mají fotbal rády, a i pro rodiče je to úspora času, kdy nemusí své děti vozit do města na jiné kroužky. U dospělých je snaha zapracovat končící ročníky žáků do mužské kategorie. Chybí nám dorost, proto musí patnáctiletí kluci hrát už za dospělé. A další posily máme dle situace. Někdo se přistěhuje, jiný tu má kamarády, tak tu hraje apod.

Dobrá zpráva je, že přijímáte nové členy. Tedy pokud někoho osloví tento rozhovor a bude z okolí, může se k vám přidat. Říkal jsi, že jste dobrá parta, která chodí třeba i fandit do hospody.

Parta jsme dobrá. Občas, když vyjde čas, tak spolu rádi chodíme na fotbal do hospody. Sledujeme ho pro radost. Většinou MS nebo ME, ale také ne všechny zápasy, vyberu si určité zápasy, které mě zajímají. A pokud hrají naši, snažíme se fandit, ale ne vždy se to povede.

A kdybyste si mohli zahrát proti kterémukoliv týmu světa? Byl by nějaký?

Před cca pěti lety jsem přihlásil náš tým do soutěže KOPEME ZA FOTBAL, kde bylo možné při splnění určitých podmínek vyhrát přátelské utkání proti prvoligovému týmu. A my měli tu čest si zahrát proti Dukle Praha a Slavii Praha. Pro všechny to byl super zážitek. Kdybych si však mohl vybrat světový tým, byl by to FC Liverpool, popřípadě reprezentace Argentiny.

To je super, a přesně jak říkáš, musí to být obrovský zážitek. Je to ale zážitek i pro vaše partnerky, že?

(smích) Moje manželka věděla, že si bere člověka, který má rád fotbal. I naše svatební píseň byla „Mám fotbal rád“. Občas se přijde na fotbal i podívat. Musím ale přiznat, že je štěstí, že se fotbal hraje ve dvou obdobích (podzim–jaro), mezi kterými je přestávka. Během té si od něj odpočine a… pak to zase začne. Každopádně si jí nesmírně vážím, že to se mnou vydrží.