10. května 2019

Večeře u babičky do futsalu nepatří

Tereza Sládková

Futsalový tým El Magico Tábor by rád poměřil své síly s českým národním futsalovým týmem. Spíše jde o zvědavost a zábavu, která tomuto týmu rozhodně nechybí. Brzy oblékne dresy od Zonky – aby to hráčům na hřišti i slušelo.

Fotbal zajisté patří do dětských vzpomínek nejednoho Čecha. Nebylo nic jednoduššího než vzít partu kamarádů, míč a vyběhnout na hřiště. Ach to bezstarostné dětství! Podobný scénář si chtěl i v dospělosti uchovat Ivan Kloc, zakládající člen futsalového týmu z Tábora. Netrvalo dlouho a tým fotbalových, a tedy i futsalových nadšenců byl na světě.

Ivan se mi za celý tým trochu rozpovídal, a tak jsem se mohla třeba dozvědět, proč se rozhodli obléknout dresy od Zonky nebo kdo z nich je ten největší bouřlivák na hřišti.

(smích) No, to jsme to pěkně odstartovali, vždyť největší bouřlivák jsem byl v našem týmu pravděpodobně vždy já. Mimo sport jsem samozřejmě naprosto klidný a téměř „nenaštvatelný“ člověk. Ve sportu se mi ale občas nedaří udržet nervy na uzdě. Každopádně mám pocit, že s věkem přichází i ten rozum. A to snad i u mě. (smích) Takže si myslím, že jsem rok od roku klidnější. Krotký jako beránek je naopak náš spoluhráč David, který je vietnamské národnosti. Někdy od něj neslyšíme půl slova za celý zápas. Tak to máme asi v týmu takové vyrovnané. Ale to víš, umíme si i pěkně pocuchat nervy a pořádně se seřvat. O tom žádná. Naštěstí to zůstává pouze na hřišti, nikdy to nemá přesah mimo šatnu a hřiště. Minimálně zatím nikdy nemělo, tedy alespoň co vím.

„Chlapi někdy trochu prudký jsou,“ zpívají Kabáti v jedné ze svých písniček. Myslím, že to k vám i trochu patří. Vynadáte si, porvete se a po zápase jdete společně na pivo. A vše je zapomenuto.

No, zapomenuto. (smích) Ale asi máš pravdu. Po výhře to jsou samé srandičky, vtípky, samozřejmě vítězný týmový pokřik, radost. Když se prohraje, většinou si řekneme, proč to tak bylo, co bychom příště měli udělat jinak a co zlepšit. A jdeme na to pivo. (smích) Pro většinu z nás „jít na fotbal“ znamená (alespoň pro mě určitě) jít se odreagovat, zasportovat a maximálně si užít to, co nás baví. Proto jsou nějaké hádky zbytečné. A daří se nám to. (ťuk ťuk) A to na týmu oceňuji. Ještě tedy i to, že si nikdo na nic nehraje. Jdeme si zkrátka přes zimu zahrát místní futsalovou ligu, udržet se v kondici, zasoutěžit a máme z toho všichni radost. Pěkně mě „nakrkne“ to, když dokáže být někdo neupřímný nebo nedokáže něco obětovat. Znáš to, taková ta klasika, když je „večeře u babičky“ přednější než zápas, na který nás má být malý počet a zrovna potřebujeme pomoci.

Aha. Fotbal je tedy životní priorita. (smích) Snad to takto vnímají třeba i vaše rodiny, partnerky a tak.

Hele, naše partnerky jsou, možná trochu překvapivě, velice podporující. Baví je chodit nám fandit a docela to prožívají s námi. Jsou téměř na každém utkání. Řekl bych tedy, že máme docela vyhráno. (smích) Občas s námi rozebírají i hru. Chodí fandit jak do haly na futsal, tak i ven na trávu.

Jsem ráda, že jsi narazil na fakt, že chvíli hrajete fotbal, jak ty říkáš velký fotbal, a chvíli futsal. Proč to máte takto rozdělené?

To je jednoduché. Jelikož všichni v týmu hrajeme velký fotbal, každému nám sezóna končí v listopadu a do února, skoro března, máme zimní pauzu, je futsal skvělý způsob, jak se přes zimu udržovat v kondici. A taky proto, že nás to všechny vždy bavilo už od základní školy. Většina z nás jsme „letitý“ kamarádi. Na základě přátelství u nás funguje i verbování nových členů. Většinou hráče znám, vím, jak hrají, třeba jsme někdy hráli proti sobě nebo spolu. Určitě nás všechny ale spojuje podobná DNA. Tedy radost z fotbalu. Od toho se odvíjí úplně všechno. Když se tahle radost vytratí, což u dětí může způsobit třeba špatný trenér, je pak hodně těžké se začít z fotbalu znovu radovat. Pak to může mít osudové následky…

To máš pravdu. Určitě si mnoho z nás pamatuje, jak nás v dětství někdo, ať už trenér, učitel, nebo třeba jen teta odvedle, ovlivnil. V dobrém i špatném. Když jsme ale u toho osudu… Řekněme, že nějakým způsobem by si váš tým mohl zahrát s kterýmkoliv týmem světa – který by to byl? V čem by váš tým převálcoval?

Převedu tohle asi spíše do klasického fotbalu, ten je nám všem trošičku bližší, jak je asi patrné z předchozích odpovědí. Každopádně za mě by to byl třeba Arsenal nebo Real Madrid. V čem by nás převálcoval? Na to snad nemusím odpovídat. (smích) Pokud by ale šlo o futsal, rád bych poměřil síly s českým národním futsalovým týmem. Jen tak ze zvědavosti. (smích)

Skromnost ti nechybí, to je ale dobře. (smích) Tak třeba někdy… Do té doby je ale třeba neusnout na vavřínech a neustále se zlepšovat. A to i v tom, jak vypadáte na hřišti.

Přesně. Je důležité vypadat (alespoň) na hřišti dobře. (smích) Ne, teď vážně. Jelikož jsme amatéři a nemáme žádný týmový příjem a většina z mých spoluhráčů jsou ještě mladí studenti, líbilo se mi, že Zonky nabízí podporu v podobě nových dresů. My bychom si je sami jen těžko koupili. Se Zonky nás spojuje především RADOST z toho, co děláme. Proto si myslím, že tahle spolupráce dává ten největší smysl. Máme to všichni stejně. To, co dělají lidé v Zonky, je baví, dělají to s radostí, a proto rostou. Stejně jako nám se teď po třech letech, respektive sezónách od založení podařilo okresní futsalovou ligu v Táboře vyhrát!

Sdílet článek