Sport lidi sbližuje, důkazem je například tým FC Velim, kde jsou hráči jako jedna velká rodina. Seznámili se už v přípravce a hrají spolu doteď. O lásce k fotbalu a unikátní atmosféře nejen na hřišti ale i mimo něj nám povykládal Tomáš Kmoch.

Fotbal, to nejsou jen výkony, ale hlavně umění si jej užít a naučit se ho milovat. V momentě, kdy člověk dělá, co ho baví, věnuje tomu mnohem více úsilí a energie a na výsledku je to znát. Zálibu v určité činnosti může vyvolat mnoho faktorů a jedním z nich je rodina. 

Rodina je ostatně důvod, proč ses k fotbalu dostal také ty, Tomáši. Mám pravdu? 

Ano, trefila jsi to naprosto přesně. U nás je fotbal v podstatě tradicí, hráli jej dědové, táta i strejda. Vlastně by se dalo říct, že jsem se narodil s míčem u nohy. (smích) Vybrat si ze všech sportů právě tento tak nebylo vůbec těžké, byla to samozřejmost. 

Takže ses rozhodl následovat své příbuzné, to je pěkné mít takový rodinný sport, který si můžete kdykoliv společně zahrát. Nepochybuji o tom, že rodina přijde podpořit zápasy vašeho týmu. Co partnerky, chodí vám také fandit?

Hmm, jak je to s partnerkami? Myslím, že by určitě byly rády, kdyby u nás na tom prvním místě byly ony samy. (smích) Musí to ale nějak přežít, protože třeba pro mě je fotbal život a jen tak se ho vzdát bych nedokázal. I tak ale musím říct, že nás partnerky podporují a občas nás přijdou povzbudit. 

Tak to jsem ráda, s takovou podporou se hraje nejlíp. Kromě dobrých vztahů s fanoušky jsou ale neméně důležité také vztahy mezi spoluhráči. Jak vypadá atmosféra ve vašem týmu? 

S tím souhlasím, částečně kvůli podpoře, kterou máme na domácích zápasech, hraju u nás ve Velimi nejraději. Hřiště je to krásné a v průběhu let se stalo mým druhým domovem. Hřiště není ale vše, jak už jsi sama řekla, tým je velmi důležitou součástí fotbalu. Musím říct, že jsem za náš tým opravdu rád. Jsme skvělá parta, kterou držíme už od přípravek. 

Občas nastane nějaká výměna názorů, ale v rámci týmu si to vždy vyříkáme. Naše rozpory vždy končí na hřišti, nikam dál je s sebou nebereme. V šatně je pak už vše v pořádku a často panuje dobrá nálada. No dobře, ta panuje hlavně po výhře, ne vždy se nám však poštěstí. Ale myslím, že tak je to v každé jiné kabině. S protihráči to tak jednoduché ale není. (smích) Občas se nepohodneme až v takovém měřítku, že to pokračuje do dalších zápasů, to se ale stává jen zřídka.

Vypadá to, že si v týmu opravdu rozumíte. Jak vybíráte nové členy, kteří by mezi vás zapadli? Máte nějaké speciální požadavky?

To víš, máme několik skautů po celém světě, takže to je na nich. (smích) Dělám si srandu, hráče vybírají samozřejmě trenéři a vedení, není to ale tak častá situace. Jak jsem již zmiňoval, jsme jeden tým už odmala. 

U nových hráčů je potřeba, aby měli chuť vyhrávat, byli týmoví a přinesli do kabiny dobrý smysl pro humor. No a samozřejmě musí umět ten fotbal milovat. Fotbal totiž není povinnost, pro nás je to zábava. Je to spojení všeho pěkného, zejména pak přátel a koníčku, který milujete. Je to takový druhý domov.

Kdybys celý svůj tým mohl postavit proti jakémukoliv týmu světa, který by to byl? A jak byste podle tebe dopadli?

Tak kdyby šlo o moji osobu, nevybíral bych čistě podle týmu, ale spíše podle konkrétního fotbalisty. Mým vzorem je totiž Cristiano Ronaldo, což teda znamená, že bych si rád vyzkoušel hru proti Juventusu. Hrají krásný fotbal právě proto, že mají Ronalda. Podle mě by nás dokázal převálcovat i on sám. S ním v sestavě je to před zápasem už 3:0 pro ně. (smích)

Je pravda, že Ronaldo je vzorem pro mnoho fotbalistů, i tak si ale myslím, že bys vašemu týmu mohl víc věřit, určitě by to nedopadlo tak zle, jak popisuješ. Minimálně byste mohli oslnit svými novými dresy od Zonky. Což mě přivádí k poslední otázce: proč jste se rozhodli dresy od Zonky obléknout? 

Jakožto malá vesnička u Kolína jsme si přáli nějaké nové a pěkné dresy. Líbila se nám šance je získat takto „jednoduše“. Pro náš dorost tak konečně budeme mít vlastní dresy, což je skvělé, kluci si to zaslouží. Za dresy Zonky moc děkujeme.