O životě na volné noze sní spousta lidí, ale ne každý se odhodlá odnést do HR papír s výpovědí a začít na vlastní pěst shánět klienty a organizovat si čas. Zvažujete tenhle skok? Inspirujte se u tří freelancerů z různých oborů, kterých jsme se zeptali na jejich tipy, zkušenosti, každodenní návyky i momenty, ze kterých se ponaučili.

Text: Marie Barvínková, Foto: Profimedia

 

Magdalena Čevelová
marketingová čarodějnice, poradkyně a lektorka

To první rozhodnutí musíte udělat srdcem. I když to zní jako klišé, práce člověka musí bavit a musí v ní vidět smysl. Ve druhém plánu k tomu pusťte hlavu a všechno si důkladně naplánujte. Někomu funguje začít novou živnost provozovat pozvolna jako „vedlejšák“ a na volnou nohu se vydat, až když ho druhá práce bezpečně uživí. Jiné lidi spíš motivuje skočit rovnýma nohama do rizika. Každopádně nic nezkazíte, když si do začátku našetříte aspoň na 6 měsíců osobních nákladů.

Já jsem se musela naučit si vybírat, vyjednávat a taky hodně říkat ne. Na začátku jsem kolem sebe viděla velkou spoustu příležitostí — na volné noze jsem čtrnáct let. Divila jsem se, proč se do všech těch zakázek a projektů nikdo nepouští, a na všechno říkala ano. Pak jsem se většinou divila znova, proč mám tolik práce a tak málo peněz.

Jsem typická sova, po ránu mi to moc nemyslí. Takže dělám pravý opak toho, co doporučuje většina článků o time managementu — ráno vyřizuji e-maily a dělám agendu, do kreativní práce se pouštím až odpoledne. Taky mi dobře funguje oddělit dny, kdy mám schůzky a konzultace, od těch, kdy zalezu k počítači a píšu články nebo tvořím nové produkty a podklady na školení.

Systém je pro mě nutnost. Co si nenapíšu, to nevím, a papírový diář jsem už dávno vyměnila za elektronický. Lépe snáší časté změny a přesuny. Navíc telefon mám v kapse pořád. K mým oblíbeným aplikacím patří Todoist pro správu úkolů, Trello pro organizování projektů a Google kalendář pro plánování času.

Je důležité se odlišit. Na dnešním přeplněném trhu moc nedává smysl rozjíždět další byznys, který je úplně stejný jako všechny ostatní. Proto bych všem začínajícím volnonožcům doporučila najít a jasně formulovat, v čem jsou jiní a v čem konkrétně spočívá jejich konkurenční výhoda.

Na volné noze je podle mě lepší být sám sebou než za každou cenu „profesionální“. Stejně se nebudete líbit všem. Ale když si dovolíte být takoví, jací skutečně jste, se všemi svými názory, vlastnostmi, koníčky a podivnostmi, přitáhnete lidi, kteří to mají podobně. A ti u vás budou rádi nakupovat.

Vojtěch Jurík/Vhrsti
ilustrátor a spisovatel

Na začátku jsem byl strašně naivní, takže realita byla od mých představ vzdálená světelné roky. Na volnou nohu jsem odešel, když jsem si myslel, že mám jistotu dlouhodobé a dobře placené zakázky. Jenže jistotu nemáte nikdy v ničem, takže po pár měsících jsem začínal úplně od nuly. Napsal a nakreslil jsem si svoji první knížku a pak už se to nějak rozběhlo.

Klidně do toho skočte: to bych poradil všem, co se rozhodují, zda na volnou nohu jít, nebo nejít. Zdánlivé jistoty klasického zaměstnání jsou beztak úplně stejně vrtkavé jako ty volnonožecké.

Správné je to, co nám dává smysl. Každému totiž vyhovuje a funguje něco jiného. Někdo si hledá klienty osobně, protože je extrovert, někdo si raději pečlivě vypiluje nabídku na webu. Někdo si zapisuje příjmy a výdaje do excelovských tabulek, zatímco jiný má sotva základní přehled o zůstatku na účtu.

Ze všech myslitelných aplikací a systémů si hraju jen s pomodorem. (https://tomato-timer.com/) A opravdu to považuju spíš za hru než za kdovíjak důležitý nástroj (i když jako to-do-list to vlastně funguje bezvadně). Samozřejmě že s produktivitou mívám problémy, samozřejmě že prokrastinuju. Ale prokrastinovat můžete, jen když si to můžete dovolit. Máte-li plné ruce práce a nevíte, kam dřív skočit, pravděpodobně žádné chytré příručky o prokrastinaci číst nebudete.

 

Iva Přivřelová
filmová publicistka

Už od školy se živím psaním, momentálně mám jedny „domovské“ noviny a k tomu pár dalších. Většinou píšu, jednou týdně taky recenzuju filmy v rádiu. Mám zavedené a stálé klienty, občas někdo přibude nebo ubude. V médiích to hodně funguje tak, že postupně získáváte kontakty, znáte se s lidmi z oboru a ti vědí, co a jak píšete. Takže když někoho shánějí, vzpomenou si a zavolají.

Nemusím se nikoho ptát, co můžu dělat – a to je super. Nemusím psát o tom, co mě nezajímá. V létě můžu pracovat v redakcích deníků na festivalech, třeba ve Varech nebo v Uherském Hradišti. A kdykoli můžu jet na dovolenou, před šesti lety jsem takhle strávila dva měsíce v Austrálii a na Novém Zélandu. Našetřím si a na dovolené prostě vypnu, maily nečtu a na práci na chvíli zapomenu.

Jsem zvyklá pracovat z domova. Mám tak na práci větší klid. Někoho to rozptyluje, ale mě rozptýlí jen internet a ten bych měla všude. Doma mi naopak vyhovuje, že si můžu dát pauzu — třeba si uvařit čaj, chvíli uklízet a něco si u toho poslechnout. Mám stolní počítač, u kterého je podle mě lepší posez a je lepší pro oči, kancelářskou židli, a dokonce nafukovací balonek pod záda.

Pracovní dobu nemám, všechno se odvíjí od uzávěrek nebo časů, kdy jsou filmové projekce pro novináře. Musím být flexibilní. Běžný den vypadá třeba tak, že dopoledne pracuju, odpoledne jdu na projekci, pak dělám rozhovor, večer mám lekci swingu, zajdu na jedno pivo a večer ještě sednu k počítači a píšu.

Všechno mám na papíře. Mám ráda, když si můžu splněný úkol fyzicky přeškrtat a vím, že se můžu posunout dál. I poznámky si radši píšu rukou. Do diáře si zapisuju, kam jdu, kromě toho si na papír rozkreslím vždycky čtrnáct dní a napíšu si tam, co mám kdy odevzdat. To-do-listy jako takové vůbec nepoužívám.

 

Jestli máte taky cukání pustit se do něčeho nového a jediné, co vás brzdí, jsou peníze, podívejte se na www.zonky.cz. Co třeba půjčit si od lidí za férových podmínek?