Ekonoma Filipa Matějku ocenila Evropská rada grantem pro nejtalentovanější mladé vědce. Dostal se mezi šest nejlepších v Evropě. Dlouhodobě pracuje na teorii racionální nepozornosti, která říká, že lidé se nechovají ideálně, jak ekonomie předpokládala, ale chybují a je potřeba s tím počítat. Do jeho teorie se vejde Trumpovo vítězství, pochopení vlivu centrálních bank, ale i to, proč si lidé s klidným srdcem vezmou drahou půjčku. „Jsou prostě líní obvolávat banky a zjišťovat, která má nejlepší produkt. Místo spousty různých služeb chceme jednu, která nám svojí flexibilitou pomůže v různých případech. To může být velká výhoda Zonkyho.“

Text: Jitka Esserová, Foto: Eliška Slováková

Teorie, na které pracujete, říká, že lidé se často rozhodují špatně, protože jsou nepozorní k faktům. Co to pro mě jako jednotlivce znamená?
Význam té teorie nespočívá v tom, že vám zjevím pravdu o tom, že jste nepozorná k faktům. Jde mi o to zahrnout lidské chyby do stávajících ekonomických teorií a sledovat, jak se změní jejich výsledky. Ekonomie nejdřív dlouho předpokládala, že se lidé rozhodují správně. To často docela dobře popisuje průměrné chování firem a trhů, ale už ne všech jednotlivců.

Levnější hypotéka bude zpravidla úspěšnější, ale pořád se najdou tisíce lidí, kteří si zařídí tu dražší a prodělají statisíce.

Klasická ekonomie by říkala, že takový trh není třeba regulovat. Pokud ale vezmeme v úvahu lidskou nepozornost, tak pochopíme, proč a jak je třeba některé produkty standardizovat. Snažím se vkládat trochu psychologie do hotového aparátu ekonomie, abychom dostali praktičtější odpovědi.

Jak jste se k tomu tématu dostal? Byl to „aha moment“, že jste se jednou špatně rozhodl a napadlo vás, že by se s tím mělo počítat? Něco jako když si Archimédés lehl do vany?
Drtivá část vědy je mnohem míň sexy. Archimédés byl sám a svým zákonem doslova pohnul světem. Ekonomie se o to snaží taky, ale trvá to. Dlouho jsem si četl o všem možném a najednou jsem zjistil, že tohle mě prostě zajímá nejvíc. Asi i proto, že to mělo největší potenciál nebo že se na to hodily moje znalosti. S touhle teorií začal můj pozdější advisor Chris Sims.

Je ale pravda, že myšlenky, co přesně udělat, přicházejí v překvapivých skocích. Půl roku mravenčí práce, a pak člověka něco napadne v autobuse nebo při usínání. Můj nejúspěšnější článek mě napadl ve vaně. Když na práci zapomenete a necháte mozek jít někam nově.

Jaké to bylo rozpracovávat teorii nositeli Nobelovy ceny?
Chris tehdy Nobelovku ještě neměl, takže jsem to tak neprožíval. Začali jsme spolupracovat tak, že napsal článek, ke kterému neuměl něco spočítat. Já jsem to náhodou spočítal, a pak se to rozjelo. Když člověk přijde na školu jako je Princeton, tak tam každý profesor umí něco hodně dobře. Nobelovy ceny vídáte na policích v pracovnách lidí, se kterými se normálně bavíte. Věnujete se třeba tématu, jehož detailům můžete rozumět víc než někdo z nich. Jsou to zpravidla normální, skromní a milí lidé, jen o něco chytřejší než zbytek populace.

V jakých oblastech by vaše teorie mohla mít největší dopad?
Zatím se používá v makroekonomii, při popisu pracovního trhu nebo pro lepší porozumění poptávky po zboží. Nejaktuálnější je teď ale politika.

Existuje představa, že demokracie funguje dobře, protože v ní soutěží politici, kteří se snaží vyhrát volby, a proto nabízejí to, co je pro voliče nejlepší. Jenže všichni víme, že v praxi to takhle nefunguje.

Nefunguje to ani v případě konkurenčních trhů s normálními produkty. Snažíme se do teorií o fungování demokracie vložit prvek nepozornosti voličů. Jestli uvažujeme správně, může se časem změnit volební systém tak, aby víc odpovídal tomu, jak se lidi skutečně chovají.

U voleb ale přece hraje roli i to, že můj hlas nemá tak velkou váhu. Přesně v tento moment se ztrácí moje motivace nastudovat si pečlivě programy všech kandidátů, zvážit všechny výhody a nevýhody…
Jasně, to je přesně důvod, kvůli kterému stojí za to uvažovat o úpravě volebního systému: Akorát není zatím jasné, jak přesně. Občasné referendum může být fajn, ale pravidelné problémy akorát zhorší. Lidé se budou detailům věnovat ještě méně. Jedinou výjimkou můžou být referenda o záležitostech v místě bydliště, o kterých mají lidé informace bez dodatečného zjišťování.

Mělo by to mít dopad i na zákony o zveřejňování informací. Nejde o to zveřejnit všechno, ale v rozumném shrnutí. Politické strany by měly povinně vyplňovat nějaký standardizovaný formulář o tom, co přesně podporují, například kolik financí dát na vzdělání nebo silnice, a o kolik se budou muset zvýšit daně.

Vláda by měla jednou ročně všem poslat A4 se shrnutím toho, kolik jsem zaplatil na daních, kolik stojí provoz státu, jakou podporu jsme já či moje obec dostali, kolik byla průměrná podpora v celé republice, jak se mění kriminalita. Od svého mobilního operátora dostávám podobně dlouhé shrnutí každý měsíc, a to mu platím zlomek peněz. S takovými informacemi by se pak lépe pracovalo i médiím.

O médiích se hodně mluvilo v souvislosti s americkými prezidentskými volbami. Po volbách schytávala kritiku, že informovala neobjektivně, že Trumpovi nedávala moc šancí. Co Trumpovi vyhrálo volby?
Trump byl mašina, co strhávala pozornost! Navíc se zaměřil na konfliktní téma. Byl extrémní, hned v primárkách řešil rasismus do extrému, tím přitáhl pozornost voličů a sebral publikum ostatním kandidátům. Tehdy jsem si myslel, že tam skončí, že pak už budou lidi volit někoho, kdo bude mít v programu něco komplexnějšího. To se ale nestalo.

Proč?
Trumpovu „programu“ najednou rozuměla masa lidí, která volbám nikdy moc nevěnovala pozornost. V minulosti rozuměli politice jen vzdělanější lidé. Trump se nebál vytáhnout tu extrémní kartu a říct: postavím zeď. Všichni si pod tím dokázali představit něco konkrétního. Když se podívám zpátky, ani moc netuším, co podporovala Hillary. Asi rovné příležitosti, vzdělání. Chyběla jí ale jedna konkrétní věc, ke které by se lidé mohli emocionálně vztáhnout.

Jak s emocemi pracuje vaše teorie racionální nepozornosti? Mluvili jsme o dostupnosti informací a naší ochotě a mentální kapacitě je zpracovávat. Trump ale jednoznačně hrál na emoce.
Ono to souvisí. Kdybych neměl žádné informace, nespustí se mi emoce. Ale tohle je pro mě tenký led. Trump udělal ještě jednu věc, často se rozhodujeme podle sociálních preferencí. Jde o to, že patřím k jedné skupině a k jiné skupině cítím antipatie. Trump pro svoje stoupence udělal volby důležitějšími tím, že se postavil na jejich stranu. Dokola opakoval, že podporuje chudé Američany, kterým „vrátí Ameriku“. Že ale reálně chystá věci, které chudým Američanům budou škodit, třeba že chce zrušit všechny regulace na Wall Street, tomu oni už nerozumí.

Je něco podobného vidět i u nás?
U nás se děje něco podobného se Zemanem.

Existuje tu skupina lidí, kteří mají pocit, že spoustu věcí prohráli. Zeman už neříká: já pro vás udělám první poslední, abyste se měli líp. Vítá Čínu kvůli pár silným finančním společnostem, ne kvůli svým voličům. Je proti solidaritě s válečnými uprchlíky, což se časem projeví i v Čechách na solidaritě s normálními chudými lidmi, nebo podporuje zabrání Krymu. Úplně stejnou věc, jakou bylo kdysi zabrání Sudet.

Prezident Zeman akorát nadává skupině lidí, která možná vyhrála, v něčem se jí možná i nezaslouženě vedlo lépe. Na to jeho voliči slyší, i když jinak pro ně dobré není.

Má teď vůbec šanci nějaký Mirek Dušín? Politikům musí být jasné, že lidi, co je můžou dostat k moci, komplikovaná fakta nezajímají, ne?
S Trumpem a jemu podobnými se politika změní na desítky let dopředu, prolomil spoustu tabu. Nemyslím si, že politická korektnost je špatná věc. Trump vytáhl rasismus, nebál se být šovinista a nijak na tom neprodělal, úplně naopak. Malér je, že bude mít spoustu následovníků. Jak mezi politiky, tak občany. Teď mají Američané zjevně rasistického prezidenta, který si neváží žen. Lidé tím pádem získají pocit, že když se takhle chová prezident, oni přece můžou taky. V Evropě si vezměte třeba brexit. Už teď to mají v Británii polští a čeští imigranti těžší.

Na jedné straně roste populismus a nedůvěra. Na druhé se rozvíjejí nové služby, které jsou založené právě na důvěře. Mám na mysli sdílenou ekonomiku a peer to peer služby. Budou jednou tvořit velký kus ekonomiky, nebo jsou a zůstanou jen jejím doplňkem?
Nemyslím, že teď jsou lidé obecně důvěřivější. Nové technologie prostě umožňují předávat informace, které dřív vůbec nebyly k dispozici. Když si můžu přečíst, jak hotel či řidiče hodnotí minulý zákazník, tak ten řidič má motivaci se snažit, kdysi ji neměl vůbec. Jak bohatneme, tak pro nás jeden špatný hotel už není takové neštěstí, jsme ochotnější experimentovat, čímž pak tvoříme informace i pro ostatní. V některých případech ta dodatečná informace prolamuje stereotypy a skutečně dělá lidi důvěřivější, jsou pak méně xenofobní.

Neodolám odbočit, četl jsem super článek o volbách v Indii. Zavedli pravidlo, že musí být více žen starostek, ale jenom na jedno volební období. Přesto i v příštích volbách si vedly ženy lépe než kdysi. Dostaly šanci a ostatní zjistili, že jsou dobré, že má smysl jim důvěřovat. Krátkodobá regulace tak může být dlouhodobě prospěšná.

Co se bude dít se sdílenou ekonomikou dál?
Asi díky ještě lepším technologiím a tedy nižší transakčním nákladů dále trochu poroste. Zároveň ale bude narážet na limity našeho bohatnutí a vyšší produktivity. I když bude sdílené auto levnější, tak mi možná bude stačit to moje jedno, které znám a vím, že je čisté. Už nepotřebujeme věcí více, chceme kvalitnější.

Na druhou stranu, místo spousty různých služeb budeme chtít jednu, kterou známe a která nám svojí flexibilitou pomůže v různých případech. Nemáme kapacitu pamatovat si a sledovat všechny možné poskytovatele služeb. Nechci obvolávat spousty hotelů, rovnou kouknu na Booking. Stejné to může být s půjčkami.

Zrovna Zonky má výhodu, že má potenciál pokrývat širokou škálu půjček. Věřitelé se sami rozhodnou, na co půjčí. Možná, že i tento trh se bude časem z pohledu těch, kteří chtějí půjčku, daleko více centralizovat, ale právě díky tomu, že přes jednu službu umožní naopak decentralizaci věřitelů. Nebudu chtít obvolávat banky, abych zjistil, která zrovna má expertizu na konkrétní produkt. Nahodím požadavek na Zonky a druhá mnohobarevná strana trhu si s tím nějak poradí. To zní jako reklama, ale fajn by to bylo.

Co třeba mikropůjčky, to je velké lákadlo, a přitom je to taková past. U nich se snad už ani nedá říct, že by byli lidé k faktům nepozorní, jsou spíš úplně slepí a hluší?
Mikropůjčky jsou skutečně průšvih. Nepozornosti se týkají nepřímo. Jsou hnány netrpělivostí. Někteří lidé chtějí aktuální benefit i navzdory velkým budoucím nákladům, jsou ochotni si půjčit i za obrovský úrok. Netrpělivost má leccos společného s našimi omezenými kognitivními schopnostmi, prostě že jsme hloupí a nesoustředění.

Existuje experiment, ve kterém si lidé vybírali mezi zdravou a nezdravou tyčinkou. Zdravá mi neudělá takovou radost, když ji jím, ale časem se po ní budu cítit lépe. Lidé si vybírali obě, bylo to víceméně nerozhodně. Pak si ale navíc měli zapamatovat sedmimístné číslo, a v ten moment si začali daleko více vybírat tu čokoládovou. Čím víc bylo jejich myšlení zatíženo něčím jiným, tím bylo těžší se ovládat. Je dost možné, že zrovna dnešní rychlá doba se spoustou stimulů mikropůjčkám nahrává.

Kdo může změnit svět k lepšímu?
Kdokoliv, kdo se snaží o trochu víc než ostatní, může najednou mít obrovský vliv. Od průměrnosti k výjimečnosti může být jen malý krůček. Vezměte si byznysmeny. Často mají jednoduché nápady, které úplně změní celou oblast. Třeba Uber. Mě ale zajímá ekonomie, je to úžasná věda, která taky mění svět. Měla by se učit na školách, protože učí, jak o světě přemýšlet. Má ale jeden problém.

Když podnikatel vymyslí novou službu, dostane ji na trh a lidé si ji buď koupí nebo ne. Když na něco přijde ekonom, třeba na nový systém daní, tak se nestane nic. Nejdřív musí přesvědčit polovinu populace, aby pro jeho nápad hlasovala.

Jste přesvědčený, že něco, co děláme špatně, by šlo dělat mnohem lépe. Aby se to stalo, musíte přesvědčit politiky, ti musejí přesvědčit voliče, ale voliči komplikovanější věci stejně odfiltrují. Neexistuje nějaká jednodušší cesta?
Vzdělání. Asi to není jednodušší cesta, je postupná a trpělivá, ale když budeme všichni lépe rozumět tomu, jaké zákony jsou lepší, tak je i politici budou podporovat. Nedávno jsem spustil web iekonomie.cz, což je portál, kde se k různým tématům vyjadřují akademičtí ekonomové. Jedna z prvních diskuzí se týkala právě vzdělání. Stavíme na tom, že ekonomie má spoustu relevantního výzkumu, sebereme, co o problému skutečně víme, a nakonec o tom hlasujeme. Třeba jsme hlasovali, jestli jsou důležité kvalitní pomůcky nebo kvalitní učitelé. To se asi i s vámi shodnu, že jde vždycky hlavně o dobrého učitele.

Dokládá to i ekonomie?

Výzkumy ukazují, že dobrý učitel zvýší budoucí platy dětí. Jeho přínos jsou statisíce korun měsíčně, vyšší než lecjakého dobrého manažera. Takže je nesmysl dávat učiteli 17 tisíc měsíčně. Klidně mu můžeme dát čtyřicet, získat toho lepšího a stejně díky němu v budoucnu vyděláme miliony korun ročně. Ale schválně si tipněte, jestli je podle akademických ekonomů nejdůležitější podporovat učitele středoškoláků, nejmenších dětí, větších dětí nebo vysokoškoláků?

To nevím, nejvíc peněz jde asi na vysoké školy, ne? Takže to by mohlo být důležité i pro ekonomy-akademiky?
To je pravda, teď se nejvíc dává na vysoké školy, tam mají učitelé nejvyšší platy. Ekonomické výzkumy ale jasně ukazují, že daleko největší efekt má výchova nejmenších dětí do pěti let. Každá koruna, kterou do takhle malých dětí investujeme, se nám v budoucnu násobně vrátí. Pak už ta křivka rapidně klesá. Vlastně platí, že co se pokazí na začátku, tak se pak už nedá napravit, nebo třeba částečně dá, ale za hrozně velké peníze.

Mám malé děti teď, takže nemůžu počítat s tím, že zítra budou mít ve školce skvělého a skvěle zaplaceného učitele. Co můžu udělat jako rodič? Mám je dát na angličtinu, atletiku, kreslení, balet a kroužek malých logiků, sotva se naučí chodit?
Ne. Výzkumy se zabývaly i tím, čemu se věnovat s dětmi. Nejdůležitější je učit je nekognitivní dovednosti, tedy trpělivost, sociální interakci, spolupráci a podobně. V sedmdesátých letech probíhal experiment, kdy výzkumníci dali malým dětem dva bonbony. Řekli jim, že když je vydrží 10 minut nesníst, dostanou další dva. Jen si to představte, to je 100% úrok za deset minut. Některé děti to vydržely, některé ne. K těm samým dětem se výzkumníci vrátili v devadesátých letech a sledovali, jakého dosáhly vzdělání, jaký mají plat nebo jestli jsou třeba rozvedení. Ukázalo se, že mnohem líp si vedou ti, kteří byli jako děti trpělivější a odolali pokušení sníst svoje dva bonbony okamžitě.

Páni, to dneska vyzkouším na svých dětech!
Jo, já jsem to na svých dětech taky testoval a modlil jsem se, aby to vydržely. A naštěstí to dobře dopadlo.

Proč dělat zbytečně chybná rozhodnutí a platit za ně spoustu peněz navíc? Nevyhazujte peníze za drahé půjčky a raději ušetřete se Zonky.cz Bez stresu, bank a papírování. Peníze od lidí a lidem.