30. května 2019

Top fotbalistů v ČR ubývá

Tereza Sládková

Fotbalový klub ČVUT Tralalalala pojí nejen vysoká škola, ale také fotbal na vesnici. O rozdílech ve hře na vesnici a ve městě, ale také třeba o úrovni výchovy malých nadějných fotbalistů v České republice se rozpovídal její člen Pavel Bartl.

Nedokážu si představit, že bychom spolu hovor nezačali vysvětlením názvu vašeho týmu. Asi chápeš, že Tralalalala vzbuzuje mnoho otázek a vůbec mi vlastně nepasuje k fotbalu. Proč tedy fotbal a Tralalalala?

(smích) Rád objasním. Je trošku delší příběh. Fotbal byl pro naši partu takový další logický krok. Náš tým byl založen roku 2006 pod názvem „Sportovní tým při Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské Českého vysokého učení technického v Praze Tralalalala z.s.“. Cílem zakladatelů spolku bylo vytvořit sportovní tým skládající se výhradně ze studentů v názvu zmíněné fakulty. A to především pro futsal, dále pak pro florbal, basketbal a volejbal. Většina našeho týmu pochází doopravdy z jaderné fakulty. Když jsme ale před pár lety zakládali odnož Tralalalala pro soutěže FAČR, bylo nás několik současných a bývalých členů tohoto spolku hrajících většinou futsal v rámci Strahovské ligy. Spousta z nás navíc už nejezdila tolik k rodičům a nehrála tak tolik velký fotbal za svůj původní klub (všude možně po ČR). Potřeby šíře kádru jsou však u velkého fotbalu mnohem vyšší než u futsalu, tak jsme přizvali své známé či bývalé spoluhráče z vesnic, kteří také bydlí v Praze. No a rázem se zrodil nový klub. Abych to shrnul, fotbal dělá většina současného kádru od dětství. Jen nebyl prostor pro jeho realizaci tady v Praze. Kdybychom chtěli hrát s „klasickým“ klubem, znamenalo by to tréninky, na které většina z nás nemá čas. U nás nemáme striktní tréninky, což všem vyhovuje. Většina hráčů ale hraje jednu až dvě soutěže futsalu nebo malé kopané, takže s míčem trénují často. Týmová souhra se už za těch pár sezón také vypilovala.

Každý si tak trénujete nějak po svém. Zajímavé, že vám to pak spolu skvěle funguje. Zmínil jsi, že jste ze všech možných koutů republiky. Jak se podle tebe liší fotbal na vesnici oproti městu?

Zažil jsem na nižších úrovních obojí a řekl bych, že stejně jako život je i fotbal ve městě více anonymní. Na vesnici chodí místní ve velkých počtech fandit na nejbližší hřiště a je to pro ně způsob odreagování. Ve městě se sem tam objeví někdo cizí, ale víceméně chodí jen přátelé klubu. Čím výše tým hraje, tím více lidí na něj samozřejmě chodí i ve městě. Ale na vesnici se zkrátka chodí pořád.

„Jít na fotbal“ znamená mnoho věcí. Někdy skutečnou hru, někdy sledování fotbalu v televizi, někdy jen pokec s týmem.

Vám chodí fandit vaše partnerky, ne? Alespoň když hrajete na domácím hřišti, kde, předpokládám, hrajete nejraději.

Tak půl na půl. (smích) Některé fandí rády a některé fotbal tolik nezajímá. Samozřejmě nás partnerky podporují v pohybu, ale někdy se jim určitě zdá sezóna dlouhá. Nejhorší na to jsou sobotní zápasy. Ty dělají čáru přes rozpočet při plánování společného víkendu. Naštěstí jich moc nemáme. Nejraději hrajeme doma, to máš pravdu. Domácím hřištěm se nám stala „umělka“ na SK Aritma Praha, kterou si pronajímáme už od první sezóny, tj. od roku 2015. Samozřejmě si rádi zahrajeme na jakémkoliv pěkném hřišti, což není vždy zaručeno. Už se nám poštěstilo hrát i na hřišti, které připomíná zorané a následně zválcované pole.

Dobrý fotbalista musí umět hrát na čemkoliv a jakkoliv, ne? Není to takový ten typický příběh úspěšného fotbalisty, který „čutal“ do starého míče v malé vesnici na Moravě?

Nejsem sice expert a nechci být moc skeptický, ale řekl bych, že to v současné době zase tak skvělé s českým fotbalem není. Stačí se podívat na současné výsledky a předváděnou hru reprezentace. Vše je ale o práci s mládeží, která je určitě na slušné úrovni. U nás to můžeme krásně vidět. Máme hráče, kteří vyrůstali napříč celou Českou republikou (i několik ze Slovenska), a všichni do míče umí kopnout a zahrát si relativně pěkný fotbal. Samozřejmě nemluvíme o top úrovni, na tu je třeba tomu věnovat všechen čas. Možná proto máme v ČR spoustu talentů, ale nepříliš top hráčů.

Samozřejmě nás partnerky podporují v pohybu, ale někdy se jim určitě zdá sezóna dlouhá.

Výchova mladých sportovců je kapitolou sama o sobě. Velice mě mrzí, že se v současnosti neklade větší důraz na jejich výchovu a podporu. A to nemluvím jen o klubech, svazech, ale především rodičích. No nic. Alespoň Zonky trošku podporuje sportovce. I vy od nich máte dresy.

Jó, Zonky. To byla celkem náhoda. Přítelkyně jednoho ze spoluhráčů u Zonky pracuje, a tak nám řekla o projektu Zonky fandí lidem. Neváhali jsme a hned jsme se zapojili. Nicméně dresy Zonky pro nás představují druhou kompletní sadu. Jednu jsme koupili na začátku a s druhou jsme vždy nějak improvizovali. Mít konečně dvě kompletní sady dresů byl poslední krok, abychom se cítili jako kompletní klub. A nutno podotknout, že od té doby, co máme dresy Zonky, jsme neztratili ani bod.

Tak ať vám tuto výherní šňůru nic nepřekazí. Máte vůbec nějaké rituály, bez kterých byste na hřiště nevstoupili?

No třeba já osobně hraju téměř vždy se žvýkačkou, a když ji nemám, cítím se na začátku divně. Brzy se ale dostanu do hry a zapomenu na to. Vsadím se, že i kluci mají podobné malé podivnosti, o kterých ani nevím. Po vyhraném zápase samozřejmě nesmí chybět hromadný pokřik. A ať už vyhrajeme, nebo prohrajeme, snažíme si říct, co bylo špatně. Na hřišti si totiž umíme vyměnit názor v negativním duchu. Naštěstí si z toho už potom děláme srandu.

Pavle, ty znáš tým dost dobře. Každého hráče. Jeho hru. Jeho chování. Proto se ptám, co na týmu nejvíce oceňuješ a co tě naopak dokáže pěkně naštvat.

Oceňuji hlavně to, jak jsme se za těch pár let od založení dokázali zlepšit. Navíc jsme ze začátku měli problémy i s docházkou, ale už jsme ucelili kádr, scházíme se, hrajeme vcelku slušný fotbal a přichází výsledky. Naštvat mě dokáže, když někdo slíbí, že přijde, a pak se na nás „vybodne“. Samozřejmě vím, že to často bylo po delší návštěvě restauračního zařízení den před zápasem. A protože já s kamarádem dáváme vždy dohromady sestavu před zápasem, tak nás určitě ještě štve, když má někdo dementní výmluvy. Toto slovo používám záměrně, protože máme v týmu i pokutu za „demenci“). Vysvětlím. Například 25letý si nemůže odpustit hodování na Velikonoce, přestože nás je na zápas málo.

Přísné. O pokutě za „demenci“ říkáte i při náboru nováčkům?

(smích) Neee. Tím, že jsme poměrně specifický tým, tak nemáme klasické nábory. Hráče si vybíráme většinou přes známosti. V praxi to vypadá tak, že přijde spoluhráč a řekne, že jeho kamarád je v pohodě, umí hrát a chtěl by chodit s námi. Tak si za nás kopne a pak ho většinou registrujeme nebo zajistíme přestup. Druhá líheň našich hráčů jsou futsalové týmy Tralalalala. Mladí „tralalalaláci“ to snad po nás jednou i převezmou. Nerad bych, aby tým s mojí generací zašel.

Věřím, že pokud půjdete mladým „Tralalálalákům“ příkladem, tak budou, stejně jako vy, následovat tatínky a neskončí jen koukáním na fotbal v televizi. Jak to máte vůbec s fotbalem v televizi? Zapadá do tvrzení „jít na fotbal“?

Mít konečně dvě kompletní sady dresů byl poslední krok, abychom se cítili jako kompletní klub.

„Jít na fotbal“ znamená mnoho věcí. Někdy skutečnou hru, někdy sledování fotbalu v televizi, někdy jen pokec s týmem. Většina kluků, včetně mě, ráda sleduje fotbal v televizi a má nějaký svůj oblíbený tým. Většinou to je pro radost, ale rozhodně se snažíme i něco okoukat. Především taktické věci nebo pohyb kvalitního hráče. Pro mě osobně „jít na fotbal“ znamená kompletní revitalizaci! Většina z nás se živí hlavou, takže se ráda pořádně vybije u fyzické aktivity. Navíc jsme všichni soutěživí „zmetci“, takže si o to víc užíváme každou výhru. Po pokoření soupeře i pivo chutná lépe. (smích)


Sdílet článek